Difrakční mřížku si v nejjednodušším případě představíme jako
soustavu velkého množství pravidelně rozložených štěrbin
(nebo vrypů, proužků apod.), vzdálených
od sebe o periodu mřížky .
Na těchto štěrbinách
nastává difrakce dopadajícího záření. Základní vlastností difrakční
mřížky je její schopnost rozkládat světlo na jednotlivé
spektrální (monochromatické) složky (podle vlnových délek).
Pro intenzitu záření difraktovaného na difrakční mřížce ve formě
štěrbin platí (v rámci Fraunhoferovy difrakce):
Fraunhoferův difrakční obrazec harmonické mřížky (tedy takové mřížky kdy periodická změna určité vlastnosti mřížky - např. propustnosti - je harmonická) je zobrazen na Obrázku 6. V tomto případě vziknou při difrakci kromě vlny prošlé pouze dva další difrakční řády. V tomto případě je navíc mřížka omezena čtvercovou aperturou, a proto se kromě tří obrazů jednotlivých difrakčních řádů ve vodorovném směru objevují další vedlejší minima a maxima ve směru svislém, které jsou výsledkem ohybu na vlastní štěrbině omezující mřížku (porovnej s Obrázkem 4).