Polarizace světla

Světlo šířící se v prostoru či v materiálu je příčné elektromagnetické vlnění (vektor intenzity elektrického pole $\vec{E}$ je kolmý na směr šíření). Pokud je směr $\vec{E}$ zcela nahodilý, světlo je nepolarizované. Monochromatické světlo je vždy polarizované, a to obecně elipticky (vektor $\vec{E}$ opisuje v rovině kolmé na směr šíření elipsu, která ovšem může být libovolně skloněná vzhledem k souřadné soustavě). Speciálním případem jsou potom polarizace kruhová nebo lineární. Vektorová (polarizační) podstata světla se výrazným způsobem uplatňuje u odrazu a lomu a u anizotropních prostředí. Světlo lze částečně polarizovat právě pomocí odrazu nebo lomu.

Odražené světlo je úplně polarizováno pokud na rozhraní dopadá pod Brewsterovým (polarizačním) úhlem. Při odrazu na skle je pro zajímavost hodnota tohoto úhlu asi 57 stupňů. Další možností je polarizace světla dvojlomem. Využívá se přitom anizotropie krystalů, tedy rozdílné rychlosti šíření světla v  různých směrech. Některé takovéto krystaly (např. islandský vápenec) vykazují dvojlom: při dopadu na krystal se světelná vlna rozdělí na vlny dvě, řádnou a mimořádnou. Obě jsou polarizovány lineárně, ovšem v navzájem kolmých rovinách. V aplikované a technické optice se často k vytvoření polarizovaného světla používá dichroických polarizátorů - plastických nosičů, v nichž jsou dichroické krystalky, které vykazují rozdílnou absorpci pro rozdílně polarizované směry světla (firemně polaroidy).

Zpět: Ohyb světla na optické O úroveň výše: Světlo jakožto vlnění Pokračovat: Fyzikální proces difrakce na