Astronomická refrakce

Slunce se nám jeví za jasného počasí na obloze jako žlutý kotouč o úhlovém rozměru půl stupně (32 úhlových minut). Je zajímavé, že i Měsíc má stejnou úhlovou velikost (31') a známe-li tedy poměr vzdáleností obou těles, můžeme odtud určit i poměr jejich velikostí. Je-li slunce nízko nad obzorem, při východu nebo západu, jeho podoba se mění. Je to tím, že sluneční paprsky se při průchodu atmosférou ohýbají a objekty na nebi nejsou tam, kde je vidíme. Různé vrstvy atmosféry mají totiž různý index lomu a tak se paprsek při průchodu vzduchu od vrstvy k vrstvě láme a zakřivuje. Říká se tomu astronomická refrakce. Je důležitá zejména pro astronomy, kterým zemská atmosféra při pozorování velmi vadí, a kteří potřebují přesně vědět, kde hvězdy vlastně jsou. Pouze hvězdy přímo v zenitu, nad naší hlavou se neposouvají. Jsou-li 40$^\circ$ nad obzorem, jeví se posunuty asi o 1 úhlovou minutu, těsně nad obzorem až o 35 úhlových minut. To nám také umožňuje vidět hvězdy a dokonce i Slunce ještě potom, kdy zapadlo a vysílá své paprsky zpoza obzoru. Astronomickou refrakci znal již ve starověku Klaudios Ptolemaios a ve středověku arabský učenec Alhazen. Ale teprve Kepler a zejména Newton vypočítali správné hodnoty úhlů refrakce pro potřeby astronomů.

Zpět: Sluneční záření O úroveň výše: Opticke ukazy v atmosfere Pokračovat: Zapadající slunce