Sluneční záření

Slunce je ústřední těleso naší sluneční soustavy, svou gravitační silou udržuje Zemi a ostatní planety na jejich drahách a zásobuje je energií. Je to obrovská žhavá plynná koule tvořená převážně vodíkem a heliem o hmotnosti 2 000 kvadrilionů tun, tedy jako 330 000 Zemí, a o průměru 1 391 000 km. Uvnitř Slunce probíhají termojaderné reakce, při nichž se uvolňuje energie, a teplota tam dosahuje 14 milionů stupňů. Povrchová teplota Slunce je ale jen 5 700 stupňů Celsia, a Slunce proto září jako těleso zahřáté na tuto teplotu. Slunce vyzařuje celé spektrum elektromagnetických vln, od krátkovlnového rentgenového a ultrafialového záření přes všechny barvy viditelného světla až po dlouhovlnné infračervené záření, které nás zahřívá. Kromě toho také vyvrhuje proudy nabitých částic, a ty pak zachycuje zemské magnetické pole.

Slunce je od nás naštěstí ve správné vzdálenosti 150 milionů kilometrů, ani blízko ani daleko, právě tak, abychom se mohli těšit z jeho životadárných paprsků. Na povrch zemské atmosféry dopadá sluneční záření o výkonu 1 kilowattu (přesněji 1 370 wattů) na každý čtvereční metr, z toho asi polovina z oblasti viditelného světla. Je to 10 000 krát více, než kolik činí energetická spotřeba lidstva. Největší intenzita slunečního záření odpovídá vlnové délce 475 nanometrů, tedy žlutozelenému světlu. Ve slunečním spektru nacházíme i tmavé tzv. Frauenhoferovy čáry, které vznikají pohlcováním záření některými plyny ve sluneční koroně. To nám umožňuje poznat i chemické složení Slunce a sluneční prvek helium by dokonce objeven dříve na Slunci než na Zemi. V atmosféře se některé části slunečního záření pohlcují více a některé méně (mluvíme o atmosférických oknech), ultrafialové záření se pohlcuje ozónem, infračervené molekulami vody, oxidu uhličitého, dusného, kyslíku a methanu.

Zpět: Úvod O úroveň výše: Opticke ukazy v atmosfere Pokračovat: Astronomická refrakce