Historická pozorování halových jevů

Halové jevy tedy mohou vytvořit na obloze složité světelné obrazce, ale nikdy se neobjevují všechny současně. Relativně nejlepší podmínky pro jejich pozorování jsou v Antarktidě, odkud také o nich pochází nejvíce zpráv. První, kdo vysvětlil vznik halových jevů odrazem a lomem světla na ledových krystalcích byl Descartes, zabýval se jimi ovšem Newton a mnoho dalších fyziků. Velkou pozornost vzbudil popis historických pozorování, kdy se na obloze objevilo současně mnoho těchto jevů. K nejstarším patří zpráva polského astronoma Johannesa Hevela (Hevelius), který 20. 2. 1661 v Gdaňsku pozoroval na obloze 7 sluncí spojených světelnými oblouky a sloupy. Ještě složitější strukturu halových jevů s 12 různými kruhy a oblouky popsal Tobiáš Lowitz, ruský chemik a farmaceut německého původu, který je viděl 18. 6. 1790 v Petrohradě. Konečně třetí taková zpráva pochází od anglického polárního badatele Williama Parryho, který pozoroval komplex halových jevů v roce 1820.