Pohled za obzor

Svrchní zrcadlení vede k tomu, že se obzor před námi zvedá, dohlédneme daleko za něj a povrch země se může dokonce jevit zakřivený vzhůru. Tím se stává, že při dobré viditelnosti můžeme dohlédnout stovky kilometrů daleko. Tak prý byla v roce 1066 z bretaňského pobřeží vidět bitva u Hastingsu, Vikingové mohli z Faerských ostrovů zahlédnout břehy Islandu a z Islandu pobřeží Grónska a plout pak najisto. Jsou to jistě jen historické dohady, ale i dnes máme četná pozorování a fotografie měst a objektů ležícich daleko pod obzorem za mořskou úžinou nebo jezerem. Fata morgána tedy nejen uvádí poutníky do krutých omylů, ale může také napovědět, co se skrývá za obzorem. V roce 1902 Robert Scott spatřil v Antarktidě horský hřbet, který se jakoby vznášel na obzorem. Jeho soupeř v dobývání jižního pólu Roald Amundsen pak brzy na to horstvo skutečně našel. Je známa ale i řada případů, kdy mořeplavci a cestovatelé podávali zprávy o neznámých zemích, zakreslovali je do map, ale pak se je už nikomu nepodařilo najít. Antarktida je vůbec častým dějištěm optických přeludů, a to jak svrchního tak spodního zrcadlení, každý rok jich tu polárníci zaznamenají několik desítek. Na jaře a na podzim, kdy nad sněhovou přikrývkou leží chladná vrstva vzduchu, převládají svrchní přeludy, v létě bývá sníh na povrchu teplejší než přízemní vrstva vzduchu a objevují se spodní přeludy. Snad nejzajímavější jsou přeludy dálkové, které vznikají, když vrstva chladného vzduchu je obklopena shora i zdola vrstvami teplejšího vzduchu a atmosféra je přitom dostatečně průzračná. Pak vzniká vzdušný světlovod, jímž se mohou šířit světelné paprsky na vzdálenosti tisíc kilometrů odrážejíce se přitom od rozhraní vrstev. Mohou se přitom uplatnit i skutečné vzduchové čočky a možná i ionosféra.

Zpět: Fata morgána O úroveň výše: Opticke ukazy v atmosfere Pokračovat: Modré nebe a červánky