Zelený paprsek

Sluneční světlo je složeno z barevného spektra, paprsky různých barev se ve vzduchu lámou pod různými úhly a tím vzniká řada vzácných působivých úkazů. K nejznámějším z nich patří zelený paprsek, který svého času opěvoval Jules Verne ve svém stejnojmenném románě a zajistil mu tak popularitu. Můžeme ho dosti vzácně pozorovat při pohledu na západ slunce za neporušenou čáru obzoru, nejlépe na oceáně, kde je obloha čistá, vzduch bez prachu a slunce si uchovává svou žlutooranžovou barvu dokud nemizí za obzorem.

Ve slunečním spektru za sebou následují barvy červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá a fialová, postupujeme-li od záření s dlouhými vlnovými délkami ke krátkým. Paprsky kratších vlnových délek se lámou, ohýbají pod větším úhlem než paprsky dlouhovlnné. Kdybychom tedy pozorovali okraj zapadajícího Slunce v rozloženém spektru, viděli bychom červenou barvu na spodu, oranžovou o něco výše a nad ní zelenou a modrou. Ve skutečnosti se to ale neděje - barvy se znatelněji rozdělí až úplně těsně nad obzorem, fialová a modrá barva se rozptýlí atmosférou a zbývá tedy oranžová s malým červeným proužkem dole a zeleným nahoře. Zelený pruh je přitom tak úzký, že ho nemůžeme okem rozlišit, celé spektrum se rozloží v úhlu pouhých 38 úhlových vteřin. Jen v tom případě, je-li celý kotouč zakryt obzorem, můžeme se nadít, že v posledním prchavém okamžiku než slunce zapadne úplně, zazáří na pozdrav krásnou sytě zelenou barvou. Je-li vzduch mimořádně průzračný, mohlo by se stát, že poslední paprsek by byl zelenomodrý nebo dokonce modrý. Takový úkaz by byl ovšem nadmíru vzácný. Můžeme také očekávat, že při východu slunce, jehož horní část je zakryta mrakem, může na spodním okraji zazářit červený paprsek.

Zpět: Zvláštní světelné efekty O úroveň výše: Opticke ukazy v atmosfere Pokračovat: Lovci zeleného paprsku